Lotyšsko – krásná destinace

„Kam pojedeš v létě?“ ptali se mě přátelé a známí před prázdninami.
„Do Lotyšska, konkrétně do Rigy“, odpovídala jsem a hlas se mi tetelil radostným očekáváním.

„Co tam?“ divili se všichni a poté, co jsem odpověděla, že se tam zúčastním kurzu pro ruštináře, si málem klepali na čelo.
Přiznávám, že jsem se tam dostala díky našemu projektu Erasmus + 2018-1-CZ01-KA101-046916 „S ICT a jazyky nebojím se Evropy“, podporovanému Evropskou unií a vděčím svému kolegovi Lukáši Chadimovi, vedení školy a paní Dolejší z cestovní kanceláře Albion, za úsilí, které museli vynaložit, aby se celá akce zdařila. Většina kolegů zamířila do Británie, ale já jsem se rozhodla zkusit jinou lokalitu, tím spíš, že v poslední době učím převážně ruštinu, ke které se vracím téměř po 30 letech.

Můj první zážitek z cesty – letadlo! Předtím jsem letěla jen párkrát v životě a nikdy ne sama. Raději jsem se na letišti v Praze na všechno x-krát zeptala, než abych kvůli bloudění zmeškala let. Letadlo společnosti Air Baltic vypadalo malinké oproti strojům, které létají např. do Emirátů, ale vešlo se do něj překvapivě hodně lidí. Po hladkém přistání v Rize jsem u východu našla ceduli se svým jménem a vzápětí mě anglicky mluvící slečna s vysílačkou dovedla k taxíku, který mě dopravil do mého dočasného bydliště. Ruská hostitelka Valentina byla velmi přátelská a pohostinná, v jejím prostorném a čistém domě jsem se cítila skvěle. Co jsem nestihla sníst k snídani, mi nabalila s sebou, takže představa, že bych mohla shodit nějaké kilo, vzala brzy za své, tím spíš, že večer na mě čekalo vydatné jídlo a navrch obrovská mísa zeleninového salátu, případně i dezert.

V sousedním pokoji byla ubytovaná Němka Karin, která s ruštinou teprve začínala. Se mnou se dorozumívala převážně anglicky, naše hostitelka uměla trochu německy, v té jazykové změti bylo veselo, ale měla jsem pocit, že spíš „zblbnu“ než abych se zdokonalovala.

Škola Durbe v Rize je zaměřená na výuku ruštiny jako cizího jazyka a sjíždějí se tam studenti všech věkových kategorií z celého světa. Ani v babičkovském věku jsem tam nebyla raritou.
Všechny instrukce a nápisy v budově školy byly psané anglicky, předpokládá se, že každý dnes tento jazyk ovládá. Lotyština (latviešu) je pro našince španělskou vesnicí.

Měla jsem dost času seznámit se s krásami Rigy, zúčastnila jsem se dvou exkurzí, které pořádala škola. S ruskou průvodkyní jsme prošli ulice starého města se všemi chrámy a významnými budovami, další den jsme mohli obdivovat secesní domy, kterých je v Rize požehnaně. Stihla jsem také navštívit různá muzea, týkající se lotyšského umění, historie, působivé bylo i muzeum okupace. Obdivuji Lotyše, kteří většinu času strávili pod nadvládou at´už Švédů, Němců nebo Rusů, že se dokázali vzchopit a vydobýt si nezávislost. Velmi působivá byla projekce v muzeu výtvarného umění, kde nám na půlkruhovou obří obrazovku promítali díla světových malířů. Vše probíhalo za hudebního doprovodu, chvílemi jsme měli pocit, jako by nás obrazy vtahovaly do příběhu.

Neodepřela jsem si ani návštěvu Národní knihovny. Ne, že bych si početla v lotyšských knihách, ale celá architektura této moderní budovy je ohromující. Z vyšších pater je navíc krásný výhled na řeku Daugavu a panorama Rigy.
O víkendu jsem s přáteli, které jsem tam poznala, navštívila lázeňské městečko a přímořské letovisko Jurmala. I když Baltské moře není nejteplejší a navíc bylo potřeba se brodit dlouhou dobu
po mělčině než se dalo plavat, s Karin jsme se shodly, že být u moře a nevykoupat se by byl hřích.
V neděli nás hostitel jednoho českého kolegy dovezl autem k přepychovému paláci Rundale, kde svého času pobývala i údajná pravá matka Boženy Němcové (pamatujete si na kněžnu Zaháňskou z Babičky?), poté jsme navštívili zámek Bauska.
Vzhledem ke školním povinnostem jsem bohužel nestihla zamířit za dalšími krásami Lotyšska, jako je například národní park Gauja nebo skanzen, kde se na 87 hektarech nachází 118 lidových staveb pod širým nebem. Možná někdy příště.

Mgr. Diana Brabcová