K volbě cílového místa školního výletu nás přivedl silný příběh o hrdinství, odhodlání a vlastenectví, ale i zradě, nenávisti a brutalitě.
Hlavními hrdiny byli parašutisté z výsadku Silver A – Alfred Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček, kterým se podařilo za pomoci domácího odboje v Pardubicích i okolí navázat přerušené radiové spojení domácího odboje v Protektorátu Čechy a Morava s Anglií. Síť pomocníků čítala asi 140 lidí. Významnou roli sehráli i obyvatelé osady Ležáky a okolních vesnic. Čeněk Bureš, Josef Štulík, Jindřich Švanda a další obyvatelé Ležáků byli přímo zapojeni do odboje a poskytli úkryt pro radiotelegrafistu Potůčka i místo pro vysílačku Libuše. Nejprve v lomu u Ležáků a poté i ve mlýně u Švandů. Takto pomáhali skoro půl roku v době, kdy se zdálo, že se Hitlerovi naplní sen o tisícileté říši a jeho prohra byla v nedohlednu.
Po úspěšném atentátu na R. Heydricha (27. května 1942) a vypálení Lidic, došlo ke zradě. Karel Čurda z výsadku Out Distance prozradil jména rodin, které ho ukrývaly. To se stalo osudným sedmi statečným parašutistům v kostele sv. Cyrila a Metoděje, včetně Josefa Valčíka. Po 7 hodinách statečného, leč beznadějného, boje všichni padli, dva podlehli těžkým zraněním a pět z nich spáchalo sebevraždu. Nitky informací dovedly gestapo i do osady Ležáky. Vesnice byla srovnána 24. června 1942 se zemí, 33 dospělých obyvatel bylo popraveno u pardubického Zámečku, 11 dětí později zabito ve vyhlazovacím táboře v polském Chelmnu. Přežily jen sestry Štulíkovy odvezené na převýchovu.
Muzeum v Ležákách všechny oběti a události pietně a vkusně připomíná. Žáci O1B byli vtaženi přímo do děje, když si zahráli roli obyvatel Lidic, Ležáků či židovské rodiny v Terezíně. Mohli se tak lépe vcítit do prožitků lidí za druhé sv. války a lépe pochopit jejich utrpení. Zaměstnankyně muzea nám pak všechny události v krátkosti shrnula a promítla krátký dokumentární film. Malé údolí potoka Ležák je malebné. Události z roku 1942 připomínají kamenné pomníky, „hrobodomy“, se jmény obětí a s číslem popisným zaniklého stavení. Uprostřed každého z nich je „prázdný“ prostor ve tvaru kříže. Pomníky vkusně dotváří atmosféru smutného místa. Nejhezčí výhled na údolí se nám naskytl od dřevěného kříže s trnovou korunou. Studenti pak vzali za vděk občerstvením ve vytopené místnosti blízko muzea, protože počasí nám moc nepřálo. Po krátké zastávce ve Skutči jsme se pak vrátili do Chocně. Doufejme, že aspoň část pohnutého příběhu se žákům zachová v paměti a Ležáky někdy v budoucnu znovu navštíví. Toto místo, jež zůstává neprávem ve stínu Lidic, si to zaslouží.
Mgr. Milan Ryjáček
Nahrávání ...